Přeskočit na obsah


Sokol stěhovavý

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus)

Sokol stěhovavý v letu (Foto: Václav Sojka, Správa NP České Švýcarsko)je sokolovitý dravec velikosti vrány. Zbarvení je variabilní, v severních oblastech je světlejší, s méně výraznou kresbou (sokol stěhovavý tundrový), než v jižnějších oblastech (sokol stěhovavý eurosibiřský). Dospělý samec je tmavošedý s málo nápadným příčným skvrněním a osténkovými páskami. Na hlavě vynikají bělavé tváře a černohnědý vous pod okem. Letky jsou černohnědé s nápadnými eliptickými skvrnami na vnější straně. Spodní část těla je bělavá. Osténkové pásky lemující bílé hrdlo přecházejí na prsou v kapkovité skvrny a posléze v silné příčné skvrnění. Za letu má charakteristická dlouhá špičatá křídla a poměrně krátký, na konci se zužující ocas. Samice má spodní část těla více hnědou s nápadnějším kapkovitým skvrněním. Mláďata jsou v horní části tmavohnědá bez skvrn, pouze s bělavými lemy per. Ocas mají také tmavohnědý, zdobí ho pouze světlé příčné pruhování. Spodní část těla je silně podélně skvrnitá.

Sokoli, které můžeme u nás vidět v zimě, pocházejí často z oblasti Skandinávie. Zvířata, která žijí po většinu roku u nás, se na zimu stěhují především do západní a jihozápadní Evropy. Hnízdní oblasti sokola stěhovavého se nacházejí ve střední a severní části Evropy, Asie a Ameriky. Pro hnízdění si vybírá především skalnaté oblasti. V současné době patří k nejvýznamnějším hnízdištím sokola stěhovavého v ČR horské a pískovcové oblasti. Vyhledává především otevřenou krajinu či lesy přerušované velkými pasekami, V Krkonoších ho lze potkat zejména v subalpínském a alpínském pásmu hor. V severních částech je jeho domovištěm tundra. Tito draví ptáci žijí většinou samotářsky. Živí se především ptáky do velikosti kachny.V Krkonoších hnízdí sokol stěhovavý v ledovcových karech. (Foto: Václav Sojka, Správa NP České Švýcarsko)

Sokolí pár si je věrný většinou po celý život. Pokud však jeden z páru zahyne, během několika dní si druhý najde náhradu. Hnízdění předchází tzv. svatební lety, při kterých se oba ptáci honí za hlasitého křiku. Tito dravci jsou dlouhá léta věrni jednomu hnízdu. To si sami nestaví, ale většinou využívají stará hnízda jiných ptáků, například vrány nebo krkavce. Obsazují hlavně hnízda na skalách a skalních římsách, méně pak na stromech nebo zříceninách hradů.

Samička v ČR snáší vejce v období března a dubna. Během hnízdění bývá velmi citlivá na vyrušování a snůšku může i opustit. U nás byly zjištěny snůšky většinou o 2–4 vejcích. Pokud není snůška v době než se vyklubou mláďata zničena, snáší samice vejce jen jednou do roka, v opačném případě snáší náhradní snůšku. Pro ni si samice zpravidla vybírá jiné hnízdo. Mláďata jsou vyváděna během května či v první polovině června. V prvních dnech mláďatům nosí potravu sameček a samička jim ji na hnízdě porcuje. Mláďata zůstávají na hnízdě zhruba 5 týdnů, krmena jsou však i po této době. Hnízdiště rodina opouští v červenci. Na podzim se však vrací, aby si uhájila revír. Pohlavní dospělosti mláďata dosáhnou zhruba za rok.

Ve druhé polovině minulého století došlo k velkému početnímu úbytku sokolů. Jako hlavní příčina se uvádí pokles úspěšných hnízdění a vina za tento stav se připisuje chemickým látkám (DDT), které byly používány v zemědělství a dostávaly se přes potravu až do vajec. Sokol také patří mezi zájmové druhy u sokolníků. Díky zákazu používání DDT a zákazu odstřelu v současné době stavy sokola stěhovavého mírně stoupají. V současnosti však stále patří mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny a je tedy dle vyhlášky č. 395/1992 Sb. k zák. č. 114/1992 Sb. chráněn. Podle evropské klasifikace patří mezi druhy vzácné a vyžadující zvláštní ochranu. Je obsažen i v druhé příloze Bernské úmluvy – druh přísně chráněný. Mimo to je zapsán v příloze CITES.

Zpět
 



Skrýt nabídku