resortní organizace
Přizpůsobení dostupnosti

Arkto-alpínská tundra

Tundrové prostředí a místní zalednění Krkonoš poprvé popsal již v r. 1894 německý geograf J. Partch , následně pak švédský geolog B. Högbom, čeští přírodovědci J. Podpěra nebo E. Hadač hledali vysvětlení podobnosti krajiny Krkonoš a severní Evropy. Palynologové K. Rudolph a R. Firbas použili ve svých pracích z Krkonoš termín „subarktická rašeliniště“, geolog J. Kunský psal o hřebenech Krkonoš jako o „zarůstající tundře zbylé tu z ledových dob“, geomorfologové J. Sekyra, A. Jahn či geobotanik J. Jeník popisovali periglaciální jevy na hřebenech nejen Krkonoš, ale i Hrubého Jeseníku či Králického Sněžníku. Vědci si postupně uvědomovali, jak jsou Krkonoše a celé Vysoké Sudety unikátním prostředím uprostřed Evropy. Jak se vývoj těchto geologicky starých pohoří mnohem více podobá vývoji krajiny na severu Evropy než vývoji „mladších“ Alp, Pyrenejí či Karpat.

Desetiletí výzkumu všech fenoménů krkonošské přírody a jejich porovnání s dalšími horstvy Evropy vedly koncem 20. století k popisu a definování arkto-alpínské tundry Krkonoš a její odlišnosti od tundrového prostředí Skandinávie a Alp. Termín arkto-alpínská tundra nejlépe vystihuje, co se v prostoru střední Evropy odehrávalo během chladných období pleistocénu a na začátku holocénu a co i nadále existuje jako živé muzeum těchto událostí.

Zóna lišejníkové tundry – kryo-eolická

Nejvyšší vrcholy Krkonoš s mělkými kamenitými půdami – Sněžku, Obří hřeben, Luční a Studniční horu, Malý Šišák, Smogorniu a Vysoké Kolo – pokrývá kryo-eolická zóna. Je vystavena dlouhodobému vlivu mrazu (kryo-) a větru (eo-). V dobách ledových při existenci permafrostu, intenzivním mrazovém zvětrávání, následném třídění zvětralin, střídání hlubokého zamrzání a rozmrzání půdy a půdotoku (soliflukce) tak byly vrcholy a jejich svahy stupňovitě přemodelovány do kryoplanačních teras, vznikla rozlehlá kamenná moře, různé typy mrazových (kryogenních) a soliflukčních půdních forem – polygonů, pruhů a brázd, soliflukčních valů.

I v současnosti je to klimaticky nejdrsnější oblast Krkonoš (průměrná roční teplota se pohybuje jen kolem +1 oC). Sněhová pokrývka je v důsledku silných větrů nízká a přetrvává pouze několik měsíců v roce. Paradoxem jsou sněhová pole podmíněná zavátím zářezů kryoplanačních teras. Mrazové procesy – i když s mnohem menší intenzitou – dodnes udržují kryoreliéf, který je ve středohorách střední Evropy výjimečný a jehož obdobu nalezneme pouze v polární tundře a studených velehorských pouštích světa.

Mrazem a větrem narušovanou vegetaci tvoří společenstva rostlin nesnášejících vyšší a déletrvající sněhovou pokrývku. Patří mezi ně vzácné severské a alpínské lišejníky a mechorosty. Z fauny tady našli domov členovci, obzvláště hmyz (motýli, dvoukřídlí, střevlíci), z nichž mnohé druhy patří ke glaciálním reliktům.

Zóna travnaté tundry – kryo-vegetační

Jen o necelých 200 metrů níže od vrcholů se v okolí Luční a Labské boudy rozkládají dvě rozlehlé pláně pokryté mozaikou alpínských trávníků s převahou smilky tuhé, kleče a severských strukturovaných rašelinišť. Jsou to místa méně větrná, mírně svažitá, s vysokým množstvím sněhových a dešťových srážek (ca 1200 mm/rok). Sněhová pokrývka dosahuje v průměru kolem 180 cm, vytrvává přes půl roku, běžná jsou jarní a letní sněhová pole. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem +1,6 °C. Zvětralinový plášť a podzolové půdy jsou tady hlubší. To vše v minulosti umožnilo bujný rozvoj travinné a rašeliništní vegetace, která překryla mrazem tvarovaný reliéf polygonálních a brázděných půd. Další tvary vznikly soliflukcí, pozoruhodné jsou horské růžencové toky, putující kamenné bloky, rašelinné kopečky pounikos nebo rašelinné kupy připomínající severské palsy. Je to krajina podobná polárním a subpolárním oblastem na severu Evropy, ale také v Patagonii či na Novém Zélandu.

Rašeliniště začala v Krkonoších vznikat před asi 7 000 až 5 000 lety. Mnohé zdejší rostliny jsou běžné na severu Evropy a do Krkonoš doputovaly kdysi dávno jako vyslanci polární tundry. Patří mezi ně ostružiník moruška, ostřice Bigelowova, všivec krkonošský nebo rašeliník Lindbergův. Krkonoše jsou nejjižnější výspou jejich rozšíření. Fauna hostí mnohé glaciální relikty, např. pavouky, vážky či hraboše mokřadního, jehož populace se cyklicky mění. Mimo zimní období sem vystupuje jelení zvěř.

Zóna květnaté tundry

Rozkládá se v závětrné části A-O systémů. Hluboké amfiteátry ledovcových karů (v místním názvosloví „jámy“) jsou tou částí tundry, kde po dlouhá tisíciletí působí mrazové zvětrávání skalních stěn, na hranách se v zimě tvoří mohutné sněhové převěje a svahy obrušují laviny. V minulosti je vyplňovaly ledovce. Hlavními aktéry jsou sníh (niveo-) a led (glaci-), odtud název niveo-glacigenní zóna. Patří k ní i sněhové prohlubně, nivační deprese a svahy s letními sněhovými poli.

Především v karech se však propojují účinky příznivého mikroklimatu, dostatečné vlhkosti, ale i minerálního bohatství obnažených skalních stěn. Po celý holocén působící sněhové laviny zde podpořily vznik neobyčejně pestré mozaiky ekosystémů (např. prameniště, alpínské nivy, keřová společenstva křivolesů), kde v těsném sousedství horských a severských rostlin a živočichů žijí druhy podhůří a nížin, organismy chladnomilné vedle teplomilných, světlomilné vedle stínomilných. Je to prostředí krkonošských botanických zahrádek, které již dávno před příchodem badatelů dobře znali a pojmenovali naši předci (např. Krakonošova nebo Čertova zahrádka, později přibyla např. Schustlerova nebo Kotelská zahrádka). Druhově nejbohatší je Čedičová rokle v Malé Sněžné jámě na polské straně hor. Obdobou květnaté tundry krkonošských karů je Velká a Malá kotlina v Hrubém Jeseníku. Jsou to nejbohatší místa evropských středohor.