resortní organizace
Přizpůsobení dostupnosti

Větro-horopisné systémy

Tento přírodní fenomén poprvé pro světovou vědu popsal v Krkonoších prof. Jan Jeník. Teorie větro-horopisných (anemo-orografických) systémů vysvětluje pozoruhodnou souhru přírodních sil – větru, sněhu, lavin a dávných ledovců, která se projevuje v zákonitém uspořádání živé přírody návětrných a závětrných svahů pohoří a podmiňuje mimo jiné unikátní bohatství krkonošských botanických zahrádek.

Větrné proudy, stoupající návětrnými údolími Mumlavy, Bílého Labe nebo Dolského potoka, zvyšují díky zužujícím se profilům údolí svou rychlost, a to i při proudění nad náhorními plošinami Labské, Pančavské, Bílé a Čertovy louky. Silné větrné proudy pak přepadají za vzniku mohutných turbulencí do závětří ledovcových karů Kotelních, Labských, Sněžných a Studniční jam, do Úpské jámy či jam Stawů. Po tisíciletí proudí tyto lokální větry stále stejnými cestami a zásadním způsobem tak ovlivňují rozmísťování dešťových a sněhových srážek a tvorbu sněhových lavin. Lavinové svahy jsou proto trvale bezlesé, je zde světlo, slunce, závětří a dostatek vlhkosti z dlouhodobě ležících sněhových polí. Větry však transportují z návětří do závětří také semena rostlin, drobné živočichy a částečky půdy z blízkých i vzdálenějších míst. V závětří ledovcových karů tak funguje jakési „biologické smetiště“, tvořené nejpestřejší přírodou z celého pohoří. V odborné literatuře je tento fenomén označován termínem anemo-orografické systémy (větrohoropisné soustavy). Byl objeven a podrobně popsán pro světovou vědu právě zde, v Krkonoších.